Švýcarští
salašničtí psi pocházejí ze psů Římanů. V odloučených údolích švýcarských
Alp, kde se ani obyvatelé příliš nestýkali, se tito psi vyvíjeli
v samostatná plemena, která byla stejná typickým vybarvením, lišila
se však velikostí, osrstěním, případně formou ocasu. Největší byl
velký švýcarský salašnický pes, proto se také často používal pro
tah lehkých vozíků. Plemeno však pomalu vymíralo, a teprve počátkem
našeho století začali kynologové s jeho záchranou. Nejpopulárnější
ze švýcarských salašnických psů je bezesporu bernský salašnický
pes, který se liší od všech ostatních měkkou, dlouhou srstí. Ze
všech čtyř plemen se také nejčastěji chová i za hranicemi Švýcarska.
Appenzellský salašnický pes je plemeno střední velikosti. Pochází
z údolí Toggenburg, v okolí St. Gall a z kantonu Appenzell. Na první
pohled se od ostatních švýcarských salašnických psů liší nad hřbet
zatočeným ocasem. Poslední z těchto čtyř charakteristických plemen
je entlebušský salašnický pes z kantonů Luzern a Bern. Rodí se již
se zakrnělým ocasem.
Všichni švýcarští salašničtí psi jsou inteligentní, věrní a dobří
hlídači. Používají se jako pracovní psi při hlídání a pastvě stád,
ale také jako záchranní psi při práci v lavinách. Snadno se cvičí.
Pro svou krásu a vynikající povahu jsou chováni i jako společníci
v domácnostech, především bernský salašnický pes. Velký švýcarský
salašnický pes má navíc ještě výborný vztah k dětem. Velmi živý
entlebušský salašnický pes vyžaduje dostatek pohybu a je, právě
tak jako přirozeně ostrý appenzellský salašnický pes, méně vhodný
pro chov v domácnostech. |
 |
|